Životní příběhy
Miluj souseda svého aneb Jak jsme rekonstruovali
Když se člověk stěhuje do nového bytu, má pěkné (později zjistí, že pomýlené) představy o tom, jak bude se sousedy chodit na pivo, nosit si vzájemně koláče a po večerech pořádat grilovačky na trávníku před domem.
I my – já a můj manžel – jsme se stali obětí této seriálové představy a při stěhování do našeho bytečku ve velkém panelovém domě jsme se těšili, jak se budeme seznamovat s našimi sousedy a po večerech v obývácích popíjet víno. Vůbec nás nenapadlo, že by to taky mohlo být jinak.
Na našem patře bydlela rodina s téměř dospělými dcerami a jedna starší paní. Se starší paní jsme si opravdu vyměňovali koláče, a s rodinou jsme opravdu občas zaskočili na víno. A musím říct, že jsme s nimi navázali hezké vztahy.
Ale pak jsme se rozhodli zrekonstruovat kuchyň a tím to všechno začalo!
Společně s žádostí o vydání stavebního povolení, začalo u nás v domě vznikat existenciální dusno… Najednou jsme zjistili, že v našem domě je plno lidí, kteří nás vlastně znají a mají touhu nám poradit, jak správně rekonstrukci provést, případně proč ji neprovést vůbec.
Nejvíce napjaté to bylo se sousedy, kteří bydleli pod námi. Jednalo se o manželský pár v důchodovém věku, který vyžadoval naprostý klid. Velice jim vadilo, že chceme rekonstruovat a měli i obavy, abychom jim “nespadli na hlavu.” Jejich obavy by se daly pochopit, ale bylo velice těžké s nimi normálně komunikovat. Navíc jejich syn proti nám zahájil tažení, v němž zburcoval další nájemníky, aby proti vydání stavebního povolení, podali námitky, což někteří z nich opravdu udělali. Začal tak vznikat otevřený konflikt, který vyústil v to, že nás tito sousedé přestali zdravit.
Pro mě osobně to bylo těžké období, protože jsem ráda s lidmi zadobře, a nelíbilo se mi, že nás někdo nemá rád nebo že proti nám dokonce organizuje odboj. Cítila jsem se zoufalá a bezmocná … a taky pěkně naštvaná ☺
Jenže, co s tím?
Protože nebyly žádné důvody k tomu, abychom rekonstrukci neprovedli (v čemž nám dal za pravdu i stavební úřad), tak jsme se do toho pustili. Se sousedskými vztahy to ale už tak “jednoduché” nebylo.
Jelikož jsme s manželem křesťané a věříme, že Bůh je osobním rádcem a pomocníkem, tak jsme s Ním o této situaci hodně mluvili a modlili se za změnu – a to jak v nás samotných, tak i v lidech okolo nás. Toužili jsme po lepších sousedských vztazích, které by byly alespoň slušné, když už ne vřelé.
Nemůžu říct, že by ke změně došlo okamžitě. Alespoň tedy ne, dokud se odehrávala rekonstrukce. Ale časem jsme zaznamenali, že se něco dobrého děje. Pán Bůh začal pracovat v mém srdci a vedl mě k tomu, abych se modlila za onoho pána, co bydlel pod námi. Každodenně vždy v poledne hrával na klavír a najednou ho nebylo slyšet. Bylo jasné, že se něco stalo. A tak jsem se za něj začala přimlouvat. Později jsme zjistili, že byl v nemocnici s vážným onemocněním. Pro mé nahněvané srdce to byla dobrá lekce pokory. Ale změna se stala i v něm. Znovu jsme se začali zdravit a někdy jsme na sebe promluvili i něco více.
Spory a tažení kolem rekonstrukce ale také způsobily, že jsme se seznámili s dalšími lidmi v domě a mohli jsme dokonce navázat několik pěkných přátelství. Z toho vyplynul i nápad udělat na konci školního roku grilovačku před domem. A kupodivu se tento nápad ujal a mohlo na tuto akci přijít asi pět rodin. Takže kdo by to byl řekl, že takové nepříjemnosti se mohou stát požehnáním… Asi jedině Bůh ☺
Pavla Šabacká